Inženýr Petr Zachar, absolvent Fakulty báňského strojnictví v roce 1965, žijící v Kanadě, vzpomíná jak na svá studia na Vysoké škole báňské, tak také na Zlatou promoci, které se před deseti lety se svými spolužáky zúčastnil. Té letošní Diamantové na dálku fandí a své spolužáky zdraví také pomocí tohoto rozhovoru.
Proč jste si pro svá studia vybral právě Vysokou školu báňskou? Jak se vám tady studovalo? Jakou fakultu a obor jste absolvoval?
Vysokou školu báňskou jsem si vybral, protože nabízela strojní inženýrství a já jsem měl vždy rád technické zajímavosti. Můj ročník byl první, který absolvoval nultý ročník před studiem, v jehož průběhu jsme pracovali v hutích nebo dolech. Nultý ročník byl výmysl socialistického zřízení. Byli jsme přijati na studium, ale museli jsme jít pracovat do hutí nebo dolů celý rok před tím, než nám začala skutečná výuka. Abychom si uvědomili a ocenili pravou námahu hutníků a horníků, když po zbytek života se budeme přiživovat pod rouškou pracující inteligence. Celkem nám tedy studium trvalo 6 let.
Jaké předměty vám přišly nejtěžší, a na které naopak rád vzpomínáte?
Měl jsem velmi rád matematiku. Dokonce jsem při svém projevu na Zlaté promoci měl jako obálku sešit z matematiky z prvního ročníku. Nejtěžším předmětem bylo asi teplo a určitě nejobávanější zkouškou byla ta z válcoven na začátku čtvrtého ročníku. Při ní nás profesor mohl vyzkoušet ze všeho, co jsme se do té doby učili. Dostal jsem dvojku, a to po dlouhém přemlouvání, aby mne profesor už přestal zkoušet. Ten si totiž myslel, že bych měl dostat jedničku, která byla velmi vzácná, ale já jsem se obával, abychom při zkoušení nenarazili náhodou na něco, co neznám, a neztroskotal tak úplně. Nejlehčí byl asi zápočet z pracovního lékařství v posledním ročníku. Ale ukázalo se, že nesmírně důležitý. Tento předmět nebyl povinný a mnoho z nás na přednášky nechodilo. Jenomže vyšlo najevo, abychom mohli studium uzavřít, musíme mít všechny předměty učiteli podepsány. Celou dobu studia nás provázel index, do které nám učitelé zapisovali výsledky zkoušek. Jeden z našich kolegů tedy indexy od nás posbíral, učitele vyhledal, situaci vysvětlil a učitel nám zápočet podepsal. Index - zápočet z pracovního lékařství V době studia jsme neměli moc peněz na sešity. Na procvičování příkladů z matematiky a řady ostatních předmětů jsme používali z úsporných důvodů roli toaletního papíru. Přehodili jsme ji přes stůl a psali na ni. Na koleji jste pak podle velikosti role viděli, jak pilně kdo studoval.
Proč by podle Vás měli zájemci jít studovat „strojařinu“?
Protože podle mne je strojní inženýrství poslání. Připraví vás bez ohledu na to, kterým směrem se bude váš život ubírat. Jakmile umíte strojnictví a češtinu, umíte všechno, co potřebujete k úspěšnému životu. Znalost českého jazyka totiž považuji za velmi důležitou. Hrubka vám vezme vítr z plachet a zlehčí váš upřímný úmysl. A jako vzdělaný člověk musíte také umět cizí jazyk. Češi mají výhodu, že rozumí většině slovanských národů. Ale to vám stačí v cizině tak akorát k nákupu potravin. Já jsem na střední škole jazyky neměl rád. Ale okolnosti mne k nutnosti naučit se cizím jazykům nakonec přiměly. Ve čtvrtém ročníku jsem se dostal na studentský pracovní tábor do Finska. Blízko polárního kruhu jsme pomáhali rolníkům sklízet seno, natírat domky nebo odstraňovat les. Od té doby jsem každou dovolenou trávil v podobném táboře v Rakousku, v Linci. Upravovali jsme městské parky v Linci za stravu a nocleh. Naše vydělané peníze šly pak hlavní organizaci na podporu podobných táborů v rozvojových zemích. Německy jsem se naučil díky stykům se studenty a přáteli v rakouských studentských táborech. A v Kanadě pak anglicky a francouzsky.
Organizovali jste nějaké zajímavé studentské akce, vzpomínáte si na zábavné momenty ze studentského života?
Každoročně jsme v ročníku organizovali tradiční fotbalové utkání, a to studenti hutního strojnictví proti studentům důlního strojnictví, tedy Spuchlíci proti Permonům. Loděnice Ostravice Našel jsem také fotku z loděnice VŠB u Ostravy. Voda byla plná chemických odpadů z továren. Když jsme do ní občas spadli a nefungovaly sprchy, natřeli jsme se na cestu zpátky mýdlem, abychom lidem v tramvaji nezapáchali. Zorganizovali jsme také Poslední zvonění, což byla do té doby neslýchaná akce. Abychom profesorům odplatili prezenční listiny, které jsme museli podepisovat na jejich přednáškách, vytvořili jsme na poslední přednášku vlastní prezenční listinu, na kterou jsme vyžadovali jejich podpis. A to spolu s nabídkou přípitku ze sudu s pivem a zvonkem, kterým jsme ohlašovali konec přednášek, a tedy i konec studia. Tuto akci dokumentuje celá řada fotografií. Na fotografii je naše skupina s prezenční listinou před kolejí na Reální ulici. Všimněte si, že všichni máme ve všední den kravaty, včetně profesora, který přednášel vysoké pece. Kravaty ovšem nebyly úplně praktické, především u oběda v menze na Reální, zpočátku jsme je máčeli v polévce. Sud jsme také popsali známými výroky od profesorů. Pivní vybavení jsme si vypůjčili z blízké hospody U Rady, které se taky říkalo Pivní fakulta VŠB.
Neuvažoval jste o studiu jinde, v jiné zemi, v jiném městě?
Chtěli jsme cestovat do zahraničí. Ale protože to za totality nebylo tak jednoduché, domluvili jsme si spolupráci s univerzitami v Německu a v Jugoslávii. Pozvali jsme studenty na návštěvu a oni zase pozvali nás. Setkali jsme se s cizími studenty, viděli a poznali jsme cizí země a procvičili si němčinu. Fakulta mne zařadila v druhém ročníku do úzkého výběru na dvě místa ke studiu v Moskvě. Určitě bych odmítnul, kdybych byl vybrán.
Jak dlouho po studiu jste zůstal v Československu? Jaká byla vaše další kariéra?
V Československu jsem po studiu zůstal jen tři roky. Byl jsem zaměstnancem oddělení kováren v Huti Poldi v Kladně. Programoval jsem počítač Minsk, občas i ve strojovém kódu, a sledoval přehled zakázek. Studoval jsem taky dálkově Matematicko-fyzikální fakultu na Karlově univerzitě, protože jsem se domníval, že na práci s počítači je nutná matematická fakulta. Okupace sovětskou armádou 21. srpna 1968 mne zastihla na studentském dobrovolném táboře v Linci a přiměla mne zůstat v cizině. V říjnu 1968 jsem odešel do Hamiltonu v Ontariu, Kanadě. Hamilton bylo tehdy průmyslové město s hutěmi a bydlel tam už dva roky můj kolega z báňské. Očekával jsem, že budu pracovat v hutích. Ale setkal jsem se s profesorem na místní univerzitě McMaster, který potřeboval laboranta. Přijal mne do laboratoře, když jsem mu slíbil, že se naučím anglicky tak, abych u něj mohl následující rok studovat mechanické inženýrství. Titul M. Eng. jsem získal v roce 1972 a mohl si tak užít už svou druhou Zlatou promoci.
Kde v současné době působíte?
Bydlím v Ottawě, v Ontariu, již 50 let.
Co se vám vybaví, když se řekne Ostrava?
Cesta z blízkého nádraží na kolej na Reální. Náměstí a parčík ve středu města, taky hotel Palace nebo koksárna Karolina. Ale také vzpomínám na své přátele a příbuzné.
Čerpal jste ze znalostí, které jste získal během studia na Vysoké škole báňské, ve své kariéře?
Moje kariéra spočívala v používání počítačů v akademickém prostředí, průmyslu a ve státní službě. Znalost není jen vědět, jak co do sebe zapadá, ale umět se orientovat v různých situacích. Ve výpočetním středisku na univerzitě McMaster jsem byl vyhledávaným kolegou, hlavně mezi studenty a profesory inženýrské fakulty. Má expertiza rozluštit jakékoliv exotické české, švýcarské i jiné magnetické pásky byla slavná. Jednou na mne čekali týden, než se vrátím z dovolené, abych mohl přečíst výzkumná data z magnetické pásky lékaře, který se právě přesouval ze Švýcarska na univerzitu v Hamiltonu. Až po chvíli nejisté konverzace jsme zjistili, že oba mluvíme česky. No a minulý rok jsme se setkali na českém velvyslanectví v Ottawě.
Zúčastnil jste se v roce 2015 Zlaté promoce, jak na toto setkání vzpomínáte?
Měl jsem proslov za strojní fakultu, který je možné dohledat na YouTube pod názvem „Sláva strojnímu inženýrství! Vzpomínám si ještě na jednu historku z dob studií. Paní Voznicová, která byla hospodářkou koleje, nám velmi vycházela vstříc. Nechala nás složit náklad koksu do kotelny a dostali jsme za to zaplaceno. Jednou, když nás upomínala o peníze za kolejné, jsme jí řekli, že máme pět kilo. A až nám vystavila potvrzení, že „tato částka Vám byla s díky započtena k dobru“ jsme se jí svěřili, že pět kilo je závaží, které jsme našli venku, a ne pět set korun, jak se domnívala. Ale stejně nám zase dovolila složit příští náklad koksu. Navzdory všem občasným nevázaným pokleskům jsme úspěšně promovali a dočkali se Diamantové promoce.
Svět průmyslu zaznamenal v uplynulých letech dramatický vývoj. Jak se na změny díváte Vy jako vystudovaný strojní inženýr?
Velmi důležité pro pochopení změn a vývoje ve světě je vysokoškolské studium. Mně osobně dalo solidní odborný i společenský základ.
Jakou radu byste dal současným studentům VŠB-TUO?
Ať se věnují studiu a jsou zvídaví.
Z Vašeho pohledu, co je oborem budoucnosti?
Zdravý rozum, zkoumavost a píle.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně
zdraví!
Text: Petr Zachar, Jana Harvišová