Můj vztah k technice ovlivnil Jules Verne

Léto pro vás začalo převzetím profesorského dekretu. Znamená pro vás tento titul vrchol kariéry?

Udělení profesorského titulu si moc vážím a chápu jej jako ocenění svého dosavadního snažení tady na univerzitě. Takže ano, je to pro mě vrchol kariéry. Bez podpory rodiny, zejména manželky, a kolegů z katedry bych na něj ale nedosáhl. Rád také vzpomínám na své profesory – Fuxu, Macuru, Lenerta a Kučeru, kteří působili na tehdejší katedře pružnosti a pevnosti a velmi mě ovlivnili.

Na Fakultě strojní VŠB-TUO jste vystudoval obor Aplikovaná mechanika. Vztah ke strojařině jste si vybudoval, nebo vás předměty s ní spojené bavily vždy?

Když jsem byl malý, velmi rád jsem listoval atlasy zvířat. Sledoval jsem filmy o přírodě, četl časopis ABC a slepoval si jejich papírové modely. Miloval jsem knihy od Verna či Maye a právě Verne mě velice ovlivnil. Myslím, že tehdy se zrodil můj vztah k technice.

Ve společnosti se mluví o tom, že naše republika techniky potřebuje. Myslíte si, že studenti, ač mají na matematiku či fyziku talent, často volí raději snadnější cestu humanitních oborů?

To mohu posoudit pouze z pohledu pedagoga na Fakultě strojní. U nás si studenti vybírají specializaci až pro třetí ročník. Aplikovaná mechanika je sice těžká, ale volí si ji studenti, kteří problém s matematikou či fyzikou nemají a neměli. Studentům vždy radím, ať si vybírají obor podle svých dispozic a talentu. Podle toho, co je baví.

Co vaše katedra studentům nabízí?

Nabízí dostatečně tvůrčí uplatnění v praxi. Naši absolventi získávají nejen prohloubené znalosti mechaniky – výpočtové i analytické přístupy – ale také zkušenosti experimentální. Na aplikované mechanice je krásné, že si umíme numerické modely ověřit. Tedy vše spočítat, nasimulovat, a zároveň provést experimenty dokazující, že je daný model validní. Slepé důvěřování výsledkům moderních výpočetních nástrojů je nebezpečné. Na to také míním upozorňovat studenty studijního programu Průmyslový design připravovaného ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci za podpory projektu Technika pro budoucnost 2.0. Připravujeme výuku na první dva roky v Olomouci a následující dva roky v Ostravě ve třech specializacích: Produktový design (FS), Materiály a technologie pro design (FMT) a Interiéry (FAST).

Letní semestr ovlivnila pandemická krize. Jak hodnotíte distanční výuku? Vidíte v ní i nějaká pozitiva, která by studium obohatila v budoucnu, nebo preferujete osobní kontakt se studenty?

Osobní kontakt je nenahraditelný. Letní semestr byl náročný zejména z pohledu vedení závěrečných prací. Studenti totiž neměli přístup do laboratoří. V nějakém rozumném horizontu se nicméně distanční výuka zavést dá, studenty rozhodně nepoznamená. Pedagog ji ale musí zodpovědně uchopit. V mých předmětech, kde se experimenty opravdu realizují, si ovšem distanční výuku nemohu z dlouhodobého hlediska dovolit.

Zimní semestr akademického roku 2020/2021 už je v plném proudu. Jak jej prožíváte?

Pro české studenty nově přednáším předmět Teplotní namáhání, učím ale i další specializované předměty našeho oboru. S kolegy z katedry jsme připraveni také na online výuku. V oblasti vědy chystáme novinku, a sice výzkum anizotropie materiálu, která má uplatnění nejen v 3D tisku. Vyvíjíme algoritmus, který umožní tzv. trasování ploch plasticity pro různé materiály na biaxiálním elektro-servo-hydraulickém zkušebním stroji.

Na Fakultě strojní působíte už od roku 2000, kdy jste nastoupil na doktorát. Co máte na své práci nejraději?

Velmi mě baví týmová práce s kolegy z různých oborů, s nimiž se potkáváme při řešení výzkumných témat. Nejvíc mě však naplňuje pedagogická činnost – předávání zkušeností, a vedení diplomantů i doktorandů. Tento rok mě potěšili, mimo jiných, tři zahraniční studenti, jejichž diplomové práce měly výbornou úroveň. Měl jsem z nich velkou radost.

Zmínil jste práci na výzkumných tématech. Čemu se nejčastěji věnujete?

Přitažlivým tématem je pro mě cyklická plasticita a únava materiálu. V současné době se zabývám materiály  z pokročilých technologií 3D tisku, tedy kovy a kompozity, jako je například austenitická ocel 316L nebo hliníková slitina AlSi10Mg, z kompozitů Onyx, což je nylon vyztužený krátkými karbonovými vlákny. Téma 3D tisku kovů je zajímavé také z pohledu mezinárodní spolupráce, neboť se mu věnuje řada pracovišť po celém světě. My na něm spolupracujeme zejména s univerzitou v Irsku (University of Limerick). Výzkum se však nedá dělat bez podpory projektů. Náš výzkum je podpořen projektem dlouhodobé mezisektorové spolupráce mé kolegyně, profesorky Jany Petrů, a také projektem Grantové agentury České republiky. Na vybraných projektech spolupracujeme také s Ústavem termomechaniky Akademie věd ČR, a to také v rámci projektu Národního centra kompetence pro kybernetiku a umělou inteligenci (NCK KUI) podpořeného Technologickou agenturou ČR. Tam jsem garantem jednoho dílčího výzkumného projektu.

Souvisí výsledky vašeho výzkumu s požadavky praxe?

Ano, s průmyslovými partnery aktivně spolupracujeme, nyní zejména v rámci jmenovaného projektu NCK KUI. S Třineckými železárnami například vyvíjíme automatickou rovnačku sochorů. Je to výzva, chceme totiž docílit, aby rovnačka, vyvinutá ve spolupráci firem Koma Industry a Elcom s námi, byla srovnatelná s prací člověka. S kolegy z Fakulty elektrotechniky a informatiky a z firmy Vitesco Technologies zase spolupracujeme na automatické vizuální inspekci, kde se využívají neuronové sítě. Provádíme také zajímavý výzkum napěťově-deformačního chování bezolovnatých pájek. Je to zkrátka spousta zajímavých projektů, na kterých pracuji s širokým týmem lidí. Líbí se mi, že výsledky našeho výzkumu putují do praxe.

Jste pedagog i vědec. Najdete si vůbec čas na odpočinek? Čemu se věnujete, když zrovna nepracujete?

Pro každého univerzitního pedagoga a vědce je těžké najít rovnováhu mezi životem profesním a osobním. Volný čas si plánuji a trávím jej s rodinou – mám dvě děti – a také s přáteli. Rádi chodíme do přírody nebo jezdíme na chalupu. Mým koníčkem je karaoke, rád zpívám. U toho si odpočinu.